Základní informace
Jméno a přijmení Sgt. Lukáš Řezníček
Věk 34
Datum narození 02.06.1983
Místo narození Chernogorsk
Státní občanství Chernogorská Republika
Trvalé bydliště Gorka
Rodinný Stav Rozvedený
………………………………………………………………………………………….
Charakteristika a dovednosti
Kladné vlastnosti
Vlastenec ,odvážný ,ctí zákon a pravidla ,vůdčí typ ,empatický.
Záporné vlastnosti
Cholerik ,netrpělivý ,bordelář.
Dovednosti
Ovládání motorových vozidel.
Základní dovednosti v řízení helikoptér.
Zbrojní dovednosti se základníma zbraněma. (pistole,brokovnice,samopaly)
Survival kurz pravidelně opakovaný v době 5 let.
Domácí kuchař.
Skvělé dovednosti s PC.
Výřečný.
Zlozvyky
Silný kuřák, obžerství, prasák (rád vše háže do dvojsmyslu)
Příběh
Jmenuji se Lukáš Řezníček a narodil jsem se v Chernarusi ve městě Berezino, mému otci Honzovi Modrákovi který pracoval jako stavební dělník na stavbách a mé matce která dělal sestřičku v Gorské poliklinice. Bydleli jsme v malém útulném baráčku v maloměstečku Gorka. Bylo to sice opravdu malé městečko , ale byl to domov. Sice jsme nebyli bohatí , ale díky obětavosti a snaze mích rodičů jsem mohl studovat nejdříve na Berezinském Gymnáziu a následně na Policejní Academii v Severogradu. Celý život jsem žil na maloměstě a občas se podíval do Bererezin , ale když jsem poprvé přijel na kolej do Severogradu nevěřil jsem svým očím a okamžitě jsem se do tohoto hlučného života zamiloval. Léta plynula a já celkem obstojně procházel školou tak soukromím životem. Sice na mě byli rodiče naštvaní , že jsem si začal hodně vychutnávat společenského života , ale tak co čekaly když jsem poprvé za svůj život ochutnal chuť velkoměsta. Každopádně jsem ve druhém semestru poznal nádhernou a skvělou ženu jménem Lucie Koroljenko. Byla napůl ruska což mým rodičům moc nevonělo , ale respektovaly to. Když jsem dodělal školu a stal se strážníkem , okamžitě jsme si spolu pořídily byt a začaly spolu žít. Byli to krásná léta plná vášně a krásy. Bohužel nic netrvá věčně a když se začalo tak zvané hnutí rudé hvězdy neboli jak já rád říkám podělaných komoušů rozrůstat mezi lidi byla to předzvěst těžkých časů. Začalo to vše celkem nevině, několik dělnických rodin byli nespokojeni s úrovní kterou jim poskytuje vláda a tak se začali opírat o dělnickou stranu a jen vyžadovali lepší život , což je pochopitelné. Nikdo však nečekal kam jsou až ochotni zajít pro svojí pravdu. Začalo to bombovými útoky a nakonec vyústilo v jeden nejkrvavější konflikt , který naše země zažila. V té válce jsem jakožto dobrovolník a patriot bojoval také. Byli to šílené časy a jsem rád že jsem nemusel být v kůži těch co museli dělat velké rozhodnutí co následně stálo lidi životy. Válka probíhala těžce , ale nakonec se nám ji podařilo vyhrát. Bohužel vítězství přineslo velké oběti , můj otec padl a matka byla zmrzačena když Čedaci na konci války už byly tak zoufalí , že útočily i na civilní nemocnice a polikliniky. Má matka odmítla se odstěhovat ke mně a Lucii ale někdo se o ní musel starat , tak jsme se mi museli přestěhovat do Gorky. Pro Lucii to bylo velice těžké se odstěhovat do maloměsta , byla zvyklá na ruch velkoměsta a na vesnici se nudila , ikdyž dle mého názoru po tom co jsme prožily nám trocha nudy neublíží. Každopádně jsem nastoupil jakož to sergant na policejní stanici v Gorce. Tato hodnost v policejním sboru mi byla udělena za zásluhy ve válce. Týdny a měsíce plynuli a rodinná idylka se vytrácela. Luciie se musela stále starat o mou matku zatím co já byl v práci abych nás uživil. Bylo to velice těžké období, začal jsem hodně pít a kouřit a nakonec to dopadlo tak , že jsem se jednoho dne vrátil z práce a našel jsem na stole akorát dopis od Lucie , na kterém bylo napsáno , že už to nezvládá a opouští mě. Zůstal jsem tedy s matkou sám. V té době se v zemi začala rozšiřovat epidemie chřipky , ale nikdo to moc nebral v potaz jelikož chřipku měl každý druhý a byla tu s námi už dlouho a nikdy se nic hrozného nestalo. To ale byla chyba. Netuším co se stalo , ale podle mě tento virus chřipky něják zmutoval a začal lidi měnit. Nejdříve to začalo nenápadně , člověk byl podrážděný a trochu víc agresivní , ale tak to člověk bývá když mu není dobře. Zanedlouho to ovšem přešlo v něco víc , v šílenost běsnost a neovladatelnost. Vzpomínám si na ten osudoví večer do dnes. Byl vyhlášen zákaz vycházení , všude zněli sirény a byl zmatek. Já ten večer byl dlouho v práci tak jsem poprosil sousedku aby se postarala ten den o mamku. Když se rozezněli sirény tak jsem se vypravil domů. Mělo mi být divný že se v celém baráku nesvítí a je tam až hrobové ticho. Vešel jsem dovnitř a uviděl jsem jak sousedka trhá tělo mé nebohé matky na kusy. Okamžitě jsem začal střílet , ale už bylo pozdě. Má matka byla mrtvá a sousedka byla jak šílená. Ani 3 kulky do těla ji nezastavily a vrhla se na mě. Sílu měla jak dospělý chlap a snažila se mě kousnout. Naštěstí jsem ji dokázal se zebe sundat a utéci na ulici , kde už ale začalo totální šílenství. Všude křičely lidi , střílelo se utíkalo a nikdo netušil co se vlastně stalo. V té panice do mě nikdo strčil a já se skutálel z kopce do lesa a omdlel jsem. Ráno když jsem se probral našel jsem celé město v troskách. Všude byli mrtvoly , ale nejhorší bylo že ty mrtvoly nebyli mrtvé , ale stále chodily a pojídali jiná mrtvá těla. Byl jsem šíleně vystrašený a nechápal jsem co se děje. Nakonec jsem se vzpamatoval a rozhodl jsem se že přežiju a musím zjistit co se stalo…………
